wz
strana 1   strana 2   strana 3  strana 4   strana 5  další

    Haiti

  karibský stát Haiti má zhruba tolik obyvatel jako Česko. Ostrovní zemi se na rozdíl od nás vyhnula druhá světová válka nebo sovětská okupace, haitská moderní historie je i tak plná politických tragédií a přírodních katastrof.

  zemětřesení v lednu 2010 zabilo na Haiti až čtvrt milionu lidí. Statisíce připravilo o domov. Ani po něm klid v západní části ostrova Hispaniola nenastal. Přišly ničivé hurikány, záplavy a epidemie cholery, která trvá dodnes

  je to země tak ubohá, že pro to nemáme ani měřítka. Když někdo zemře, mrtvolu děti při cestě do školy netečně překračují. Více než devět milionů lidí, většinou černochů, je na Haiti natlačeno na ploše odpovídající velikosti čtyř českých krajů. Většinu plochy zaujímají neobyvatelné hory a tak se hustota osídlení podél moře a v nížinách blíží hodnotám známým z Nizozemska - jenže bez jakékoli moderní infrastruktury.

  raketový růst populace během několika posledních dekád, mimo jiné díky mírně zlepšené zdravotní péči, měl za následek téměř totální odlesnění. Dnes když zasáhne Haiti hurikán, což se děje pravidelně každý rok, prudký déšť spláchne nechráněnou půdu a ta strhne do bahnitého pekla celé vesnice i města. Oběti se nikdy nepočítají na méně než stovky.

  Haiti vs. Dominikánská republika

  všeobecná mizérie na Haiti kontrastuje se sousedící Dominikánskou r. - oba státy tvoří dohromady velký karibský ostrov Hispaniola. Zatímco Dominikánská republika platí za turistický ráj hojně navštěvovaný turisty Ameriky i Evropy, na Haiti turistický ruch vlastně neexistuje. Důvodem je všeobecná chudoba a nesmírně rozšířená kriminalita.

  na Haiti jsou stále běžné únosy pro výkupné, které pro oběti nezřídka končí smrtí. Cílem gangů jsou bohatí Haiťané nebo cizinci. V Česku se před několika lety stal mediálně známý únos misionáře Romana Musila, jeho příběh skončil šťastně. Desítky cizinců, kteří jsou na Haiti každý rok zločineckými gangy uneseny, však takové štěstí nemají. Jen v roce 2008 unesli zločinci na Haiti nejméně 28 občanů USA, část z nich kruté zacházení nepřežila.

  turistický výlet na Haiti na vlastní pěst nelze v žádném případě doporučit, riziko přepadení či jiného násilnického incidentu je tu velmi vysoké bez ohledu na denní dobu. Prakticky jedinými cizinci, kteří na Haiti pobývají, jsou zaměstnanci několika stovek humanitárních organizací, vojáci a diplomaté. Ti všichni se ale po této zemi pohybují v doprovodu a nikdy za tmy. Autor textu Vít Štěpánek

 

  ...stojím na půdě Haiti...

  s Adrianem jsme projížděli kolem jedné vojenské budovy a za pár minut jsme zastavili u hranic Haiti.

  celkem natěšeně jsem vystoupila z auta, ale když jsem pak viděla u velké brány spoustu sedících dominikánských vojáků, kteří na nás koukali s kamenným výrazem v obličeji a překvapeně si nás prohlíželi od hlavy k patě, trochu jsem znejistěla. Ačkoliv jsem velmi chtěla selfie s těmito vojáky, přeci jen jsem neměla odvahu je o foto poprosit, což mě nyní i mrzí :) Tom se také rozhlížel s rozvahou kolem sebe a Adriano vyjednával s vojáky propustku za mříže. Když pronesl, že jsme turisti z Evropy a chceme se jen vyfotit na Haitské půdě, vojáci na nás upnuli svůj zrak ještě více...někteří se už dokonce i usmáli, ale ve tváři měli výraz, který jakoby říkal :" prosím, když už vás život nebaví " :)))

  Adriano nám tedy pokynul rukou, že můžeme za bránu, ale na to jak vždy bývá suverénní i mu se moc nechtělo. Řekla jsem mu naši oblíbenou větu, při které se vždy rozesměje " go first " jdi první, ale rozvážný krok tedy neměl. Celé to sledoval opravdu velmi černý Haiťan, který se nás nakonec ochotně ujal, poplácal Toma hned po ramenou, a že nás provede. Vidíte ho s námi na fotografiích. Za zády jsem jen slyšela španělské slovo, které vojáci opakovali :" tranquilo, tranquilo " v klidu, v klidu...

  ten žlutý patník, na něm je napsáno RD tzn. republika Dominikánská

  a nápis RH republika Haiti

  Haitská půda a ty postavy jsou už Haitané...

  ještě poslední fotky před branou - raději na Dominikánské půdě hihi

  Adriano u znaku Dominikánské R.

  když už jsme šli zpátky k autu, přiběhly za námi děti, ale nevím, zda to byly Haitské zřejmě ne, natahovaly ručky a prosily o peníze, každému z nich jsme dali po dolaru. Po té se nechaly vyfotit a loučily se s námi s úsměvy a mávaly nám na cestu.

strana 1   strana 2   strana 3  strana 4   strana 5  další